Na této stránce se můžete seznámit s historií Základní školy v Hošticích. Hlavním informačním zdrojem pro tyto toulky minulostí je kronika školy, kterou začal psát v roce 1883 tehdejší správce školy František Machař.

Nejprve několik fotografií kroniky pro lepší vizuální představu.

Zeměpisné pojednání o Hošticích

Na úvod trochu zeměpisu: Hned na prvních strankách kroniky jsou pečlivě nakresleny podrobné mapy Hoštic a Heroltic (viz foto níže), tehdy ještě dvou samostatných vesnic (všimněte si, že Heroltice se dříve nazývali Herotice). Následuje zeměpisný popis obce Hoštice, z něhož se např. dozvíme, že obec náleží k „hejtmanství Vyškovskému“ a k „farnosti Ivanovické“. Nyní malá ukázka:

„Počet domů obnáší 66; z těchto jest: 1 panský dvůr arcivévodkyně Marie Terezie, fara, škola, 25 rolnických stavení, 3 hostince, 34 domků a mlýn; uprostřed prostranného návsí stojí filiální kostel sv. Jana Křtitele ohrazený hřbitovní zdí, kamž se za dřívějších časů pochovávalo; nový hřbitov rozkládá se na východní straně Hoštic. Počet obyvatelstva obnáší asi 400 duší náboženství římsko-katolického, národnosti česko-moravské.“

Dějiny obce Hoštice

Toliko lze spolu s autorem kroniky říci, že první zmínky o Hošticích (náležejících k Ivanovickému panství) pocházejí ze 12. století. V tomto století byl založen Kostel sv. Jana Křtitele, o němž víme, že byl vystavěn v letech 1120–1122. Ze 14. století pochází zmínky o faře, jež zanikla asi v 16. století a na jejíž základech stojí fara nynější, postavená v roce 1880. Konkrétnější zprávy o dějinách obce se ve formě ústních podání objevují až počátkem 19. století a týkají se především nejrůznějších pohrom. Traduje se např., že během napoleonských válek měli lidé kvůli strachu z řádění vojáků vykopány podzemní chodby vedoucí ze sklepů až do polí. Jiná zpráva hovoří o velkém požáru, který vypukl 22. září 1817 a zachvátil celou vesnici. Zapříčinil ho prý výstřel po holubech sedících na slaměné střeše jedné z chalup. K dalšímu (a zdaleka ne poslednímu) požáru došlo v roce 1854. V roce 1866 řádila v Hošticích cholera a v září 1873 velké krupobití, jež zcela zničilo úrodu na polích a vytlouklo lidem okna. Závěrem opět malá ukázka:

„Roku 1879 počali občané Hoštičtí pracovati o znovuzřízení zaniklé správy duchovní, kterážto záležitost však dosud není ukončena. Z vedle školy stojící radnice přistavěním v. 1880. postavili faru a příslušná stavení hospodářská.“

Dějiny školy a vzdělávání v Hošticích

O první škole v Hošticích je známo pouze to, že se nalézala v soukromém domě (č. 53) učitele, který za vyučování dostával od obce 3 zlaté ročně. Nynější školní budova, stojící na návsi naproti jižní straně kostela, byla vystavěna občany v roce 1852. Součástí školy byl dvorek a zahrada vedoucí zhruba v šířce školy k potoku (nyní zahrada náleží faře).

O učitelích, kteří v Hošticích působili, nemáme přesné záznamy. Dle nejstarší matriky (z roku 1807) vyučoval do roku 1819 (letopočet je špatně čitelný) jistý pan Jan Hranička, po něm do roku 1857 pan František Indra, dále až do roku 1873 nebo 1874 pan Ignác Schmied a poté krátce do roku 1876 pan Ludvík Palla. Od roku 1876 byl učitelem pan Alois Návrat, který v roce 1883 duševně onemocněl a „byl dán s penzí 200 zlatých na odpočinek“. Závěrem tohoto oddílu odcitujeme z kroniky část textu, kde se dozvíte, jak to s učiteli pokračovalo dál:

„Od 1. září do konce října 1883. vyučoval z dobré vůle a bezplatně studující Cyril Hladký zdejší rodák, nyní učitel ve Slavkově. Konečně od 1. listopadu téhož roku dosazen byl prozatímně na zdejší školu nynější správce školy František Machař, rodem z Křižanovic u Vyškova, před tím ml. učitel v Mor. Prusích, a 20. února v. 1884. definitivně ustanoven, kdež dosud působí.“

Budova školy

Budova za svých cca 150 let prošla řadou změn. Původně pro výuku sloužilo pouze první patro, v přízemí byl byt učitele s kuchyní, komorou a dvěma pokoji. Schodiště bylo do roku 1893 na opačné straně budovy než dnes. Na záchod, pochopitelně suchý, se chodilo na dvorek, na němž byla také studna, dřevárna, chlév, kurník i hnojiště. Když roku 1883 přebíral školu nový učitel Machař, shledal budovu ve velmi chatrném stavu. Od roku 1852, čili přes 30 let, nebyla na ni provedena jediná úprava. Na jeho popud byla vykonána celá řada oprav a úprav, jako např. výstavba nových záchodů na dvorku, výměna oken, postavení zdi mezi školou a farou atd. Za dva roky došlo i na opravy v bytě – správce si postěžoval, že si musel sám zakoupit kamna. K dalším výrazným zásahům se obec odhodlala v letech 1892–3, což bude předmětem některé z dalších kapitol našich toulek minulostí. Níže si prosím dobře prohlédněte kronikářem nakreslené půdorysy školní budovy, z nichž lze vysledovat proměny budovy v letech 1852–1893.

Vánoce v roce 1886

Vánoce v tomto roce byly mimořádné tím, že poprvé se dětem pořídil a vystrojil stromeček, do té doby věc nevídaná. Krom toho členové školní rady obešli celou vesnici, aby vybrali peníze na školní pomůcky pro žáky z chudých rodin a drobné dárky a sladkosti pro všechny. V podvečer den před Vánocemi byla ve škole uspořádána velká slavnost s předáváním dárků, zpěvem a recitací vánočního repertoáru. Na vánoční slavnost, dnes bychom řekli besídku, přišlo mnoho občanů Hoštic i Heroltic. Na ukázku přepisujeme program slavnosti:

"Program slavnosti byl následující:

1. Modlitba Páně.
2. Proslov o významu slavnosti (P. J. Hudeček, katecheta).
3. Uvítání hostů (přednesla žačka).
4. „Bůh přichystal z jara kvítky“ (píseň s doprovodem harmonia).
5. „Jesle“ (báseň, přednesl žák).
6. „Co to znamená medle nového?“ (s doprovodem harmonia).
7. „K vánocům“ (báseň, přednesl žák).
8. „Co já malý pastyříček“ (s doprovodem harmonia)
9. Podělování dítek dary.
10. Proslov k dětem (Frant. Machař, správce školy).
11. Poděkování (přednesla žačka).
12. Modlitba Páně. – Tím slavnosť ukončena."

Jubileum císaře Františka Josefa I.

Nyní vám předkládáme ukázku, v níž se můžete dočíst, jak dopadly oslavy významného jubilea císaře, jemuž se u nás přezdívalo „Starej Procházka“ – Františka Josefa I. Nutno dodat, že dle následujícího zápisu v kronice obyvatelé hoštičtí uctili výročí svého panovníka alespoň speciální bohoslužbou v ivanovickém kostele, a to 3. prosince, protože 2. 12. byla neděle. :)

„Na den 2. prosince 1888. připadla velepamátná událost, totiž 40leté jubileum panování J. C. K. apoštolského Veličenstva našeho nejmilostivějšího císaře Františka Josefa I. Tento velepamátný den hodlali obyvatelé rozsáhlé říše Rakousko-uherské co nejdůstojněji oslaviti, avšak Nejvyšší Jubilant nepřál sobě, by okázale památka tato se slavila, nýbrž aby peníze na slavnosti věnované raději použity byly k zakládání účelů dobročinných; což ovšem v nejhojnější míře se dálo. I učitelstvo moravské založilo sobě fond ku podpoře učitelů v nouzi nezaviněné.“

Přiškolení Heroltic

Děti z Heroltic tehdy musely navštěvovat školu v Topolanech, která byla pro ně daleko a tak došlo k usnesení a k potřebným úředním úkonům, aby Heroltice byly tzv. „vyškoleny“ z Topolan a od školního roku 1890/1891 „přiškoleny“ do Hoštic.

„Dne 5. května 1888 s dorozuměním se s místní školní radou a zastupitelstvem obce Hoštic sešlo se zastupitelstvo obce Heroltic se svrchu jmenovanými ve školní budově Hoštické a radili se zdali by a s jakými podmínkami mohla obec Heroltská do Hoštic se přiškoliti.“

Stavba nové školy

Poněvadž počet dětí po přiškolení převyšoval pro nás stěží uvěřitelné číslo 100, bylo nutno rozšířit školní budovu z jednotřídní na dvoutřídní – pro srovnání ve školním roce 1891/1892 bylo v katalozích zapsáno 99 dětí (46 chlapců a 53 dívek), ve školním roce 1892/1893 sice „jen“ 95 dětí (47 chlapců a 48 dívek), ale ve školních rocích 1893/1894 a 1894/1895 dokonce 104 dětí. Tehdejší školní budova však měla třídu pouze jednu a než bylo možno poskytnout dětem obou obcí kvalitní prostory, probíhala výuka v provizorních podmínkách.

Ani koncem 19. století totiž nebylo v české (resp. rakousko-uherské) společnosti školství prioritou, a tak se přestavba školy bohužel protahovala. Z kusých záznamů v kronice vyplývá, že se dočasně jedna třída zřídila na faře (budova vedle školy) nebo že se dokonce vyučovalo na střídačku po půldnech (když byl jeden z učitelů přesunutý na jinou školu). No neměli to děti vůbec snadné.

(Vsuvka: V tomto období na škole krátce působila „na podučitelském místě“ žena, paní Ludmila Rackova z Bedihoště, což v té době rozhodně nebylo běžné.)

Po několika odkladech a naléhání „c. k. okresní školní rady“ byl 3. června 1893 slavnostně položen základní kámen a pod vedením vyškovského stavitele Rudolfa Dvořáka se konečně začalo stavět. Samotná stavba už proběhla rychle, a tak 24. září mohla být budova školy „posvěcena a svému účelu odevzdána“:

„Byl to věru krásný den ! Tolik lidstva obce ty ještě nikdy v sobě nehostily; byloť zde 20 přespolních rozličných spolků mimo tisíce hostů z celého okolí přítomno. Svěcení školy jakož i slavnostní řeč držel důstojný pán P. David Kubíček, farář ivanovský; na to byla hostina pro vynikající osobnosti a pak zábava.“

První školní roky v nové škole

V roce 1893 budova školy nabyla podoby, jakou mám víceméně dodnes: dvě samostatné třídy, jedna v přízemí a druhá v patře, a kabinet pro učitele – pouze vchod byl tenkrát ze zadní části, chodilo se tedy přes dvorek.

Půdorysy nové školní budovy:

Personální zajištění výuky se rovněž vyřešilo a ustálilo, dětí se urodilo požehnaně, a tak se mohlo začít v novém. Učitelský sbor od roku 1896 rozšířila opět žena, Veronika Křečkovská z Moravských Prus, a to na nově zavedené místo učitelky ručních prací ženských.

Opakujícím se nešvarem se však stala slabší docházka – první dva školní roky ještě řediteli vrásky nedělaly, zato o těch následujících se v kronice vyjadřoval takto: „Návštěva školy však tohoto roku nebyla takovou, jakou býti měla (…). Přes všechno napomínání rodičů místní školní radou a správou školy byly dítky posílány do práce k jednotlivcům a zvláště na práci panskou.“ Pro zajímavost přikládám tabulky zameškanosti:

Školní rok 1895–96

Školní rok 1896–97

Školní rok 1897–98

Zajímavé pro nás jsou i záznamy o počasí: „Zima v roce 1895 byla neobyčejně krutá s velkým množstvím sněhu, který skoro koncem března ležel nežli routáů, tak že s polními pracemi až v dubnu započato.“

Ladovská zima ale nepanovala každým rokem: „Zima roku 1897–98 byla velmi mírná, povětšinou deštivá a blátivá, sněhu vůbec žádného nebylo. Proto i jaro brzy počalo, tak že polní práce počátkem března byly v plném proudu. Následkem této mírné zima bylo ve zdejším okolí nesmírné množství myší v poli které ozim a jetele velikou většinou zničily.“